ex.libris

    „Zavraždili Rabina!“ zvolal.

    „Rabína, to není možné, jakého rabína?“

Do kuchyně vplula Pierrotova maminka v županu a pantoflích.

    „Snad ne našeho pana rabína z Vaillant-Couturierovy ulice, doufám?“

    „Heleďte, vašeho pana rabína z Poitiers nikdo nezná ani nikoho nezajímá,“ řekl Robert netrpělivě.

    „Fuj, už jsem se lekla,“ oddechla maminka a trošku se zasmála. „Je to moc slušný pán, takový ochotný, a ani není moc starý.“

    „Zavraždili Rabina,“ opakoval Robert.

Pak se šel zase holit a Pierrotova maminka se usadila vedle mně u stolu. Nevypadala ani trochu překvapená tou brzkou ranní návštěvou (nebo noční?) mé matky, která, pokud jsem si dokázala vzpomenout, vkročila do tohohle domu poprvé. Setkaly se spolu před třinásti nebo čtrnásti lety na mé svadbě, od té doby ne. Vyměňovaly si zdvořilosti a obvyklé banalitky, živá očka Pierrotovy maminky pitovala od stolu ke dřezu, pak, uspokojena umytými hrnky, skočila na okapávající kávovou konvici, vypláchnutou a otočenou dnem vzhůru, načež důvěřivě spočinula znovu na mé matcr. Její radost přes noc opět ožila.

    „Lili bude mít děťátko,“ volala má matka na Roberta.

Ten napůl vyklonil své holé tělo z koupelny a řekl:

    „Svět se zbláznil, vypadá to, že Rabina nezabil žádný Arab, vůbec to nechápu.“

    „V Poitiers je hodně Arabů,“ podotkla maminka.

    „Tak jak, holčičko, jak ses rozhodla?“ šeptla mi matka.

Robert se poněkud hrubě rozkřikl:

    „Dejte mi pokoj s vaším rabínem, madam, o kdyby desetkrát natáhl brka, mně je to šumafuk, tak je to!“

    „Nechápu, čím vám ten člověk, ostatně velice úctyhodný, tak vadí,“ pronesla maminka důstojně.

    „Svět se zbláznil,“ ozval se přiduseným hlasem Robert a naplno pustil vodu z kohoutku.

Odpověděla jsem matce, že navzdor všemu trvám na tom, aby se dvanástého června sešla s mým otcem. Souhlasně zamžikala a stiskla mi ruku, ale jejíma tmavýma očima prošlehl varovný duhový záblesk. V tu chvíli jakoby si maminka na něco vzpoměla.

    „Lucie, běž se nahoru podívat, jestli jsou tvé dcery a Lili v Lilině pokoji,“ přikázala mi rozčileně.

Zvedla se a zároveň se mnou, nacpaná a zranitelná ve svém zplstnatělém županu. Sípavě mě následovala po schodišti, předběhla mně a naráz rozrazila dveře pokoje.

    „Nepřišly domů!“ vykřikla maminka.

    „No jo,“ zahučela jsem, „jen vydržte, však se vrátí.“

    „Ale odkud? Kam šly? A Lili, v tom svém stavu?“

Roztřesená, nadbytečná kůže na starém maminčině obličeji jako by se samou starostí chystala najednou spadnout a nakupit se jí pod lícemi.

    „Lucie, co se stalo s mými dětmi?“

A ta nezranitelná, jako zkála pevná maminka se opět rozeštkala. Rozpačitě jsem se otočila a šla po schodech spátky dolů. Moje matka už v kuchyni nebyla. Nádobí bylo uklizené, stůl otřený, ve vzduchu se vznášeli jen stopy vůně kávy a Robertovy pěny na holení. Koupelna byla prázdná, čistá a zamlžená.

Ve chvíli, kdy se do kuchyně vrátila maminka, vešli z ulice Lili, Maud a Lisa. S dupáním se nahrnuly kolem stolu a hučely jako stádo při bávratu do chléva. Připomělo mi to, jak často se takhle v minulosti Maud a Lisa vracívaly domů zvenku, kde si hrály s dětmi, a jak jsem milovala ty chvíle, když se hladové a nadšené chystaly nabrat dech a všechno mi odvyprávět. Tohle ráno mlčely, výraz jejich tváří byl nezúčastněný a vzdálený. Lili se celá rudá a sebejistá podívala na maminku.

    „A je to,“ řekla pomalu s rukou na břiše, „děťátko je pryč.“

Maminka vydechla „ach“,nic nechápajíc.

    „Možná příště,“ pokračovala Lili sladkým hlasem, „teď je po všem, vidíš, žádné miminko.“

Maminčin obličej se ještě víc srazil dolu. Hleděla na mé dcery se zděseným úžasem, prsty přes ústa, a jak jsem si s pocitem trapnosti pomyslela, byla podobná postavám z televizních seriálů (které tak milovaly Maud a Lisa) ve chvíli, kdy odhalí nějakou strašlivou hanebnost. Co jsem mohla udělat? Mohl teď vůbec někdo něco pro Pierrotovu maminku udělat? Obrátila se a s tichým škytáním klopýtala na druhou stranu kuchyně do svého pokoje, v němž stála její vysokánská a širokánská postel, tvrdá jako plochý kámen, každé ráno ustýlaná a uhlazovaná ihned po maminčiném probuzení, určená k tomu, aby jednoho krásného dne střežila důstojnost její mrtvoly.

Maud vstala a zapla televizi. Všimla jsem si, že mé malé čarodějnice jsou nějak zakaboněné.

Není to třeba tím, že už je jejich moc unavuje? kladla jsem si otázku. Nebo je to naopak tím, že už se nechtěly vrátit, ale s ohledem na mně se k tomu ještě donutily?

Přistihla jsem se, jak v duchu prosím své dcery, aby mně neopouštěly, ale podle jejich, nehybných, nejasných, nerudných pohledů mi došlo, že už jsou dávno tam, kam se já chabým prostřednictvým svého talentu nedostanu. Lili si povzdechla:

    „Já jsem tak unavená.“

Vstala a těžce se vlekla ke schodům a oběma rukami si podpírala břicho. Její široká záda mi připoměla už trochu ohnutá záda maminky.

    „Co jste provedly Lilinmu dítěti?L zeptala jsem se Maud a Lisy.

Neodpovědeli mi – slyšely mně vůbec? Televize zhasla, aniž se jí kterákoliv z nás dotkla, a Lisa se pousmála.

Nedlouho poté, ještě odpoledne, jsem se s dcerami vydala k poitierskému nádraží. Maud a Lisa svižně kráčely přede mnou. V náhlé touze dotknout se jich jsem je dohonila, vklouzla mezi ně a chtěla je vzít za ruce. Dlouhé roky jsem neudělala ani krok jinak než v tomhle obklíčení, pomyslela jsem si, Lisu napravo, Maud nalevo, a kolikrát mi to sevření přišlo zatěžko. Zatápala jsem na obou stranách po manžetách jejich rukávů  a nahmátla jsem něco, co jsem hned pustila. Byla to křídla, špičky křídel temných ptáků. Přihlouple jsem hrůzou vyjekla. Jakoby čekaly jen na tohle, aby se vším skončily, Maud a Lisa mně odstrčili a pak se botama odrazili od země a jedním rázem vzlétli. Dívala jsem se, jak letí k poitierskému nebi, jak stoupají nad nejvyšší střechy v trochu okleštěném a strohém letu lovícího dravce. Pohltil je mrak, ztratila jsem je z očí jednou provždy. Protože mezi tolika stejnými ptáky, říkala jsem si s tvářemi mokrými od slz, ty své nikdy nepoznám.